Tohle je vzácný okamžik mého života

Je půlka listopadu, venku se brzy stmívá, sedím před krbem, ve kterém hoří velká dubová polena. Doma jsem uklidila, Tara si klidně spinká ve vedlejším křesle a já se nudím.
Dobrý ne? Po čtyřech letech, kdy jsem se nezastavila… se nudím… a jak je krásná ta nuda. Koukám do hřejivých plamínků a najednou si uvědomuju, že NIC NEMUSÍM.
Bude zima, zásoby dřeva je dost. Zahrádka zazimovaná. Až na drobné úpravy, které jsou nutné ještě udělat před zimou na naší faře… nic nemusím.

Tohle je vzácný okamžik mého života. Jsem totiž jednak neskutečně pracovitý kozoroh a za druhé jsem sice rebelka jak poleno (to půlmetrové dubové !!! 🙂 ), ale získala jsem od své elegantní maminky velmi silný bonus v podobě…. pracovitosti. Takže pracovitá Tánička na druhou… Navíc jsem odmalička slyšela právě od mé úžasné maminky její oblíbenou mantru: s Táničky něco bude… jakože jsem nevěděla co, ale jak se tak ohlížím za svých prožitých šedesát let, tak jsem tu mantru dokonale splnila.

Jasně – rebelka se ve mě nikdy neukryla tak, aby nebyla vidět… ta drzost, to neuctívání autorit… ta naprosto tvrdohlavá snaha dělat si věci po svém, i kdyby to mělo hodně bolet… těch zkušeností, které nebyly zrovna košér, kterými jsem si ale chtěla projít. Protože správná rebelka se zoceluje tím, že to dá. Prostě to dá, i kdyby čert na koze jezdil. Prostě to dá, i když to všichni vzdají. Prostě to dá, protože rebelka miluje výzvy… a ty nejtěžší a nejkomplikovanější ji fakt baví úplně nejvíc…
(mí blízcí by mohli vyprávět).

Teprve až jsem si přečetla úkol loňských studentek mé školy, kdy Gábika, paní učitelka ze Slovenska, jejíž syn je rebel, popsala velmi lakonicky rebely slovy: chodí rádi po hraně, a nikdy neví, na kterou stranu spadnou… jsem si uvědomila, že tahle věta vystihuje celý můj život. Ano, někdy jsem spadla napravo, jindy nalevo… ale vždycky jsem se vyhrabala zpátky o kus života bohatší, o nesmírně cenné zkušenosti bohatší a ještě o velký kus silnější. Protože to přísloví co vás nezabije, to vás posílí… fakt platí. A přestala jsem mít strach. Přestala jsem se bát. Protože jsem si uvědomila, že strach zeslabuje, zneviditelňuje a zabraňuje životu, aby člověk žil v radosti a spokojenosti.

Rozhodla jsem se totiž, že tento můj blog bude o životě. O mém životě, o vašich životech. Za poslední čtyři roky, co dělám fashion terapeutku, jsem slyšela tisíce příběhů – vašich příběhů ze života. A velmi často jsem se podivovala nad tím, jak často vzdáváte svůj život, přestáváte jít cestou za svou touhou, spokojujete se s tím málem, které já ani za život nepovažuju… jak moc jste některé zabředly do „společenských norem“, které jsou totálně k ničemu…

A v mém blogu vás budu odnaučovat strachu. Strach je nejničivější energie světa.. Přitom i já i vy stejně víte, že to vždycky nějak dopadne.

Prozradím vám jedno tajemství. Nebojím se ničeho na světě… ale jedna věc mě dostala… a té jsem se fakt bála. V noci jsem se budila s pocitem strachu… někdy mě ochromil strach v nečekaném okamžiku a nebylo mi to vůbec příjemné.
Až po létech jsem zjistila, že to nebyl strach. Byl to pocit viny. Za něco, co se mi nepovedlo, co jsem nějak nezvládla nejlepším způsobem a já se za to vinila. A byla z toho docela nešťastná.

Až jednou… pamatuju si to jako dneska. Jela jsem autobusem na Zbraslav, kde jsem tenkrát bydlela v pronajatém bytě naproti Zbraslavskému zámku. A najednou mi přišlo: to ale není tvoje vina. Prostě jsem celou tu situaci uviděla z nadhledu a uvědomila jsem si, že za to, čím se viním, nemůžu já. Bylo to nesmírně osvobozující.
Byl to ten vzácný okamžik, který vám projde myslí a vy najednou víte, že vám to někdo poslal, abyste se posunuli dále. Dost bylo pocitů viny.
Od té doby se už nebojím ničeho.

Od tohoto okamžiku jsem si začala svůj život užívat a začala jsem si ho organizovat tak, jak jsem chtěla… najednou to všechno šlo a splnila si vše, co jsem si přála. Pořídila jsem si starou bývalou faru na Šumavě, v létě jsem se sem odstěhovala z Prahy. Splnila jsem si svůj čtyřicetiletý sen. Mám tady velmi, velmi zanedbanou zahradu, dům je zrekonstruován částečně… je na něm ještě obrovské množství práce. Ale jsem tady neskutečně šťastná.

Chci vám touto první úvahou říct jediné: přestaňte se bát. Podívejte se na svůj život z nadhledu. Vystoupejte ve své mysli až do oblak a mrkněte dolů. Uvidíte, že je o vás postaráno. Že žijete v hojnosti, že se máte dobře… a že vše ve vašem životě bylo dobré. Protože prožíváme zkušenosti. A každá zkušenost, i kdyby byla v tu chvíli sebehorší… je jen zkušenost. Nic víc a nic míň. Prostě se na to podívejte z výšky a řekněte si fajn. Tohle jsem přežila. Život jde dál, nic se neděje… Nadechněte se zhluboka. Ha ha – já vím, to se tak říká… ale já vám to vysvětlím.
Když začnete zhluboka dýchat, dáváte svému tělu najevo, že jste v bezpečí. Protože když máme strach a jsme ohroženi, dýcháme krátce a rychle… Tím, že začneme dýchat pomalu a zhluboka, říkáte svému tělu: vše je v pohodě, nic se neděje, zůstaň v klidu… jsme v bezpečí. A mozek si to vyhodnotí a vyplaví stresové hormony a nahradí je těma klidovýma.

Tím bychom pro začátek mohli začít.
Nic není těžké.. jsou to jen zkušenosti.

Musím jít přiložit do kamen, tak se s vámi loučím. A brzy se uvidíme zase. Jen co si sednu k mým úžasným kamnům a budu se zase trochu nudit :).