Netoužím po dokonalosti,
protože dokonalost zabíjí
a já nesmírně ráda žiju.

Včera se mi na mé fb zdi objevily fotky z loňska, kdy jsem byla na své – tehdejší chalupě – dneska již mého domova – a postla jsem tam fotky z mé předzahrádky.
Samotnou mě ta jedna fotka překvapila. Byl tam dost zanedbaný kousek zahrady… rostla tam jen tráva a přerostlý keř růže svraskalé (rosa rugosa). A napadlo mě najít si jinou fotku, na které jsem fotila tutéž předzahrádku letos na podzim. Jen podotýkám, že od ledna do června probíhala rekonstrukce fary a já tam byla během té doby asi třikrát, jen mrknout, jak práce zdárně probíhají.
V červnu jsme se nastěhovali a já jsem se pustila sem tam, ve volných chvílích do práce na zahrádce…

Mezitím jsem ještě jezdila do Prahy na konzultace, učit do své školy a přednášet na semináře a cestou domů jsem se někdy stavila v nějakém zahradním centru (mám fakt úchylku na keře a kytky všeho druhu) a nakoupila jsem většinou to, co se vešlo na vozík – jasně, že jsem si říkala cestou z parkoviště: neber si vozík, jdeš se jen mrknout, co tam mají… neber si vozík..!! vezmeš si jen košík..!!! neber si ten vozík… ale to už bylo pozdě, protože už jsem ho před sebou tlačila – touha srdce má totiž pěttisíckrát větší sílu vyzařování.. takže rozum musel prostě utřít…
No a jasně, že se to nedalo vydržet.. měli tam většinou krásné hortenzie (ty miluju), nádherné traviny (ty miluju), sukulenty (ty miluju), keře všech možných barev listů a květů a tvarů (ty samozřejmě taky miluju) a taky nějaké vodní rostlinky (ty potřebuju)… no a odjížděla jsem s úplně plným vozíkem, prostě jsem tam narvala to, co ten vozík uvezl a co se tam vůbec vešlo.

To byla ta hezká a příjemná fáze. Ovšem pak následovala fáze číslo dvě. Ale i ta byla taky docela roztomilá. Vynesli jsme všechny ty květináče do předzahrádky a já si vzala papír a tužku a kreslila si projekt… kam dám tohle, kam dám tamto. Ano – je to moje vášeň – až taková, že jsem před léty vystudovala na zemědělské fakultě v Suchdole půlroční kurz zahradní architektury. Takže abyste si nemyslely, že to tak na tu zahradu valím bez ladu a skladu, tak to fakt ne – všechny ty keře a stromy a trvalky umím latinsky (a strašně moc mě to baví 🙂 a umím je taky hezky umístit.

Takže to bylo všechno móc hezké. Ale pak přišla fáze číslo tři a u té už mě tedy zatraceně bolel hřbet. V této fázi jsem musela vzít rýč (s tím mi u velkých stromů naštěstí pomáhal naštěstí můj syn), pytle se zeminou, lopatku, motyku, rukavice a všechno to, co prostě k sázení patří a všechno jsem to musela někde umístit, tedy vykopat díru, zasypat zeminou, zasadit keřík, pořádně pošlapat popřát mu krásný růst v mé zahradě… a tak to šlo jeden po druhém.
Taky jsem zasadila asi 300 různých cibulek – od tulipánů, narcisů a ladoněk až po lilie a řepčíky… Ty keře, trvalky a stromy jsem nepočítala, ale bude jich taky nějak kolem stovky.

Říkáte si, že co na tom je, že to děláte taky? Jo, já vím, že je to normální, že pokud máte zahradu, tak vás to čeká a většinou taky baví, protože proč byste jinak měli zahradu, že?

Nicméně mně u toho srovnání dvou fotek něco došlo. Nedávno jsem sdílela blok Markéty Šichtařové o tom, že absolutní dokonalost vlastně zabíjí. Je to o jednom experimentu, který prováděl doktor …. s myšima. A skončilo to tak, že dokonalý luxus vlastně ty myši vyhubil.
Více si přečtěte  tady >>, dobře se to čte:

Když jsem koukala na ty dvě fotky, uvědomila jsem si, že jsem nesmírně šťastná, že jsem si vybrala bydlení tady, v tom zanedbaném koutě, který tolik potřebuje péči a práci mých rukou, a že má do dokonalosti asi tak sto let 🙂

Já totiž dokonalost ve svém životě nesnáším.
Já totiž vím, že dokonalost tvoří degeneraci (de-generaci – a je zvláštní, že v tom slově ta generace už obsažena je).

Dva roky jsem bydlela v pronajaté, příjemně rekonstruované prvorepublikové vile kousek od Karlštejna u Berounky. Pan majitel byl úžasný – staral se o velký okolní pozemek tak, že ta péče byla až dojímavě dokonalá. Vždy sestříhané živé ploty, ostříhané keře, jarní cibulky vytrhané a nahrazené podzimními květinami, trávník nikdy nepřerostl pět centimetrů výšky, i přesto, že ten pozemek byl obrovský… vše včas zazimované a odzimované… prostě dokonalost. Jen já jsem si tam připadala jako zvířátko v ZOO. Cítila jsem jak mě ta nemožnost něco sama udělat vlastníma rukama odzbrojuje, unavuje a … degeneruje. Cítila jsem, že tento stav vyvolává pomalé zakrňování nejen svalů celého těla, ale taky ospalost myšlenek a absenci touhy srdce…

Když jsem uviděla poprvé naši božsky zanedbanou faru, mé srdíčko se obrovsky zatetelilo radostí. Ano – tady mám tolik práce, že nikdy neskončí… to je ono !!!!

Naopak – když vidím ty dokonalé domečky, jejichž majitelé si vezmou hypotéku a řeknou si, ať to máme všechno už hotovo, když už na to ty peníze máme. A oplotí si ten dokonalý nový domeček, nasází túje kolem celého pozemku, koupí si výkonnou sekačku a … nudí se. A budou se nudit dalších dvacet let, než tu hypotéku splatí a to už vůbec nemluvím o tom, že díky té hypotéce nemůžou opustit tu práci, která jim vydělává nějaké peníze… tu jistotu, chápete to..
A pomalu de – generují…

Zvykli jsme si na to mít všechno hned teď a tady. Abychom žili v dokonalém světě a nemuseli už nic dělat. Tak se to líbí našim rodičům, kteří se nadřeli na svých chatách a chalupách a chtějí pro své děti něco jiného – luxus a pohodlí, aby tolik nemuseli dřít ( o tom píše hezky právě Markéta ve svém blogu).

Jenže ta dřina je krásná. To je právě ta tvořivost, která nás povznáší, díky které nestárneme – protože když děláme něco s radostí v srdci, tak naše tělo nestárne… Dřina je práce, která nás obohacuje, která nás vlastně oživuje… je to jako ten šém Golema… práce, která nás baví je motorem našeho bytí… Pokud přijdeme domů do svého dokonale zařízeného prostředí a nemáme nic, co bychom mohli vylepšit… tak začínáme degenerovat.
Znáte něco podobného u svých rodičů či prarodičů.. pokud pracovali, byli aktivní, byla s nimi sranda a byli živí… pak nastane důchod a pokud nemají koníček, který je baví… začnou sedět u televize… a chodit k doktorovi… co taky jiného, že? (jo a kdybyste chtěli slyšet pana doktora, ke kterému bych šla dokonce i já, neb já u lékaře nebyla asi patnáct let – tak tohodle vám fakt doporučuju  >>)

Já všem říkám: pořiďte si starší domeček a rekonstruujte… nechtějte tu pasivní dokonalost… ta vede k pomalému umírání… Uděláte dva dobré skutky a oba se počítají – oživíte starou stavbu, která má v sobě duši… a vy si prodloužíte život (byť vám všichni budou říkat, že se ta dřina nedá vydržet… )

Člověk je tvor tvořivý a tvořivost je mu dána do vínku. Bez toho, aby něco tvořil – a tvořil rukama – mu něco chybí. Nemůže cítit to hluboké naplnění s touto planetou.
Je tak nádherné narovnat svůj bolavý hřbet a podívat s tím pocitem, podobajícímu se malému osvícení – na své dílo..

A ještě něco vám napíšu. Kdybych se rozhodla, že to tak za čtyři měsíce bude vypadat, asi by mě to trochu vylekalo – tolik keřů, kytek, cibulek, vykopat jámu pro obrovské jezírko, přesunout tolik těžkých kamenů… to bych nedala. Kdybych si udělala plán, tak ho nedodržím. Bylo by to pro mě příliš náročné, vzdala bych to.
Ale já jsem si vůbec žádný plán neudělala… jen jsem žila teď a tady a když jsem jela náhodou kolem zahradnictví, tak jsem se tam zastavila a koupila to, co tam právě měli.. ano – mám jen kreativní projekt – určitou vizi… jen představu. Ta mě vede naprosto volně a bez plánu.

Mezi plánem a vizí je totiž dost zásadní rozdíl. Plán je totiž něco, co si vymyslíte vy sami a naplánujete si, co k tomu budete potřebovat, kdy to budete dělat, kolik vás to bude stát peněz, kolik času tomu budete věnovat… atd, atd, atd. Plán je neměnný a svazující.
Vize je volná – je měkká, je nenásilná, je tvořivá. Pokud máte jen vizi a nepodléháte plánování, tak splynete s proudem života a necháváte se vést. Prostě využíváte synchronicitu, která je geniální – a věřte, že vidí daleko více než vy (jen jsem si vzpomněla, že jezdím domů z Prahy po plzeňské dálnici, ale stalo se mi několikrát, že jsem se zamyslela a síla zvyku mě zavedla na starou cestu na Karlštejn – a já místo, abych se vztekala, že jsem jouda, kam to jedu… tak jsem se zaradovala: jo, to je super – cestou je ten Horbach, tak já se tam stavím… 🙂
Chápete to?

Neplánujte si věci na příští rok.
Nechte se vést synchronicitou, která ví, kde je pro vás ta nejlepší cesta. Důvěřujte své intuici, že vás povede… zanechte plány v propadlišti dějin, jako tam zmizely ty pětiletky a jim podobné nesmysly, které stejně nefungovaly. Stvořte si svou VIZI – to je to, kam chcete dojít – tu mějte krásně viditelnou před svým vnitřním zrakem a podporujte ji touhou svého srdce. A ta vize vám poskytne tu nejlepší cestu, po které k ní lze dojít, ale neplánujte si přesný postup, protože vy ho nevíte.

Moje vize je naprosto jasná. Chci nádhernou zahradu a udělám si ji sama. Protože mě ta práce naplňuje hlubokou radostí a protože jsem během těch čtyř měsíců sedm kilo zhubla 🙂 🙂 🙂

Netoužím po dokonalosti, protože dokonalost zabíjí a já nesmírně ráda žiju.

Přeji vám nádherný rok 2018 – rok přátelského Psa a nádherného čísla 11 – je to číslo síly a vášně. Takže vám přeji krásnou vášeň ve vaší tvořivosti – a nezapomeňte – nedělejte si plány, ale tvořte si vize.

Vaše Táňa Havlíčková