Zdravím vás moje milé přítelkyně v krásném roce 2018. „Když chceš zjistit, jestli je učení duchovního vůdce životaschopné, představ si, že tak jako on bude žít každý… Kdyby všichni poskakovali a odříkávali mantry jako Krišnovci, svět by zanikl. Ale když se bude každý starat o svůj pozemek.. svět se promění v rajskou zahradu.“ Půjčila jsem si citát od Anastazie...
Začátek roku… mystické období plné emocí – tradice spojené s vánocemi, taky ukončení toho starého, co jsme už prožili… vracíme se k tomu, co chceme rozvinout, někdy zapomenout… cítíme v sobě naději toho zatím nezveřejněného, co se někde u nás začíná lehounce zviditelňovat jako práce a projekty a vize do toho nového roku, který je tak velký, dlouhý a nekonečně plný možností. Včera...
Včera se mi na mé fb zdi objevily fotky z loňska, kdy jsem byla na své – tehdejší chalupě – dneska již mého domova – a postla jsem tam fotky z mé předzahrádky. Samotnou mě ta jedna fotka překvapila. Byl tam dost zanedbaný kousek zahrady… rostla tam jen tráva a přerostlý keř růže svraskalé (rosa rugosa). A napadlo mě najít si jinou...
Za chvíli bude půlnoc, to je doba, kdy se akorát tak chystám do pelíšku. Zastavila jsem se u okna a fascinovaně jsem z něj několik minut koukala a nemohla odtrhnout oči. Venku nádherně chumelí a všechno se zabalilo do krásného ticha a bíla. Je v tom něco tak nekonečně uklidňujícího, že se mi nechtělo ani zalézt pod peřinu, ale chtělo se mi koukat na přirozený...
Je půlka listopadu, venku se brzy stmívá, sedím před krbem, ve kterém hoří velká dubová polena. Doma jsem uklidila, Tara si klidně spinká ve vedlejším křesle a já se nudím. Dobrý ne? Po čtyřech letech, kdy jsem se nezastavila… se nudím… a jak je krásná ta nuda. Koukám do hřejivých plamínků a najednou si uvědomuju, že NIC NEMUSÍM. Bude zima,...
Táňa Havlíčková
