Dneska by měl můj táta 99. narozeniny…

Celý den na něho vzpomínám a děkuju mu za spoustu věcí, které mě naučil. Nádherně maloval (to jsem tedy nedala tak jako on), úžasně fotil (to mě naučil), měl přehled o světovém dění, uměl nádherně psát těsnopisem, hrál na housle a klarinet a chtěli ho tenkrát do vojenského krakowského orchestru – což mu babička zhatila se slovy: musím vydělávat peníze a poslala ho pracovat do sléváren.

Ale tu nádhernou uměleckou duši v sobě nikdy neztratil a vnímání barev, kompozice, ale i vůně lesa, barvy hor v pozadí i pohledy na noční oblohou, kdy jsem hádala souhvězdí, které mi předtím napovídal… poznávat stromy podle listí a procházky s našim vlčákem Azorem…

Prostě bylo toho obrovské množství darů, které jsem od něho láskyplně dostávala celé své dětství.

Jen jednu věc bych ho naučila, kdybych mohla vrátit čas a být já ta, které by naslouchal. Nikdy se nesrovnal s tou slévárnou. Byl jemná umělecká duše a čím byl starší, tím více jsem v něm cítila takové to nasrání na svůj osud.

Že osud je v našich vlastních rukách… že i když nám rodiče něco zakázali, znemožnili, odvedli nás od naší životní touhy – vždycky je cesta, kterou můžeme navázat i kdyby to trvalo několik let, nebo léta…

Tohle totiž umím já. A tohle učím všechny ženy v mých projektech.

To ego říkalo mému tátovi, že za to můžou oni… mohl být velký umělec, hudebník… malíř… ale stal se mistrem ve vítkovických slévárnách. I když oceňovaným, váženým a vždy charismatickým. Taky mám po něm ten okázalý bonus 😎

Reakce žen po prvním Devátém kódu byly v 99% velmi podobné jako ta věta, kterou dneska napsala jedna z účastnic a já si uvědomila, že tohle je něco, co můj táta nezvládl…

„Sedím na zahradě a rekapituluji, co všechno jsem za ty 3 roky ušla a je to nádhera. Chtěla bych popsat, co mi Octo a krásné ženy s ním přinesly.
Pochopila jsem, že jsem bojovala egem, cítila chaos, brečela, smála se, zase cítila chaos, pak uvolnění, poznala jsem hry, které jsem hrála navenek. Energie, dary, lásku, srdce, duši, tělo, vědomí, vnímání, odpuštění, nalezení…vdala se, stala se mámou, ale především ŽENOU …mohla bych psát a psát …ale já radši cítím… děkuji tam nahoru, že mi ukázal cestu a já v sobě našla odvahu a sílu a těším se co mi ještě dalšího pošle…“

My totiž hrajeme hry, kterým věříme, že je hrát musíme… ale jen ponor do svých programů ty hry dokáže rozeznat a pak je opustit. A JÍT SVOU VLASTNÍ CESTOU. Nikoliv cestou těch, kteří kdysi rozhodli o našem životě… nebo my tomu říkáme “osudu”…

Abych vám řekla pravdu, nejsem schopná číst ty hry, co na nás sypou média ze všech stran. Když na mě něco vykoukne na fb, zasměju se tomu, podívám se ven z mé terasy na zahradu, zavřu ntb a vezmu si rukavice a rýč do ruky. A cítím nekonečnou blaženost.

Tohle je cíl DEVÁTÉHO KÓDU.

BÝT TA, KTERÁ SI ROZHODUJE O SVÉM ŽIVOTĚ I OSUDU SAMA.

Můj táta zemřel ve svých 78 letech a vím, že tady mohl zůstat ještě klidně dvacet let… protože my umíráme sice na nemoci – ale podstatou každé nemoci je vnitřní nenaplnění, nespokojenost, pocit selhání…

Moje maminka má příští měsíc 93 let a je v plné emoční, mentální i fyzické síle.
Nedávno mi říká:

„já jsem ti v noci nemohla usnout, pořád jsem se převalovala, myslela jsem na to všechno, co bylo a mohlo být lepší… A pak jsem si vzpomněla na tebe, jak mi vždycky uděláš tu tvou přenášku a mně se hned žije líp. A vzpomněla jsem si na ty knížky, co mi nosíš a máš tam ty podtržené věty o tom, že máme být vděčni za všechno, co máme teď. A tak jsem si začala říkat, jak jsem vděčná a šťastná za to všechno, co mám. A do deseti minut jsem spala…“

A víte, co je nejkrásnější?
…no přece, že mámu jsem to stihla naučit ❤️❤️❤️

O čem tento vzácný projekt je – si můžete přečíst na mých webových stránkách a klidně mi pište i dotazy, ráda vám na ně odpovím.