Tolik překrásných, od srdce psaných, upřímných přání jsem snad nikdy v životě ani nezažila…

Sedla jsem si se svou odpolední kávou a čtu si vaše zprávy. Tolik překrásných, od srdce psaných, upřímných přání jsem snad nikdy v životě ani nezažila, a to jsem toho zažila už fakt docela dost.

Holky, co mě znají ví, že mě svátky tohoto typu nikterak neberou, nepotřebuju oslavy – jsem takový spíše jezevec, rád zalezlý ve své noře, kde plápolá oheň v krbu a na sedačce a v druhém křesle už mi odpočívají dvě nádherná, hebounká, úžasná zvířátka (obzvláště, když oba spí :)))

Chtěla bych všem odpovědět a poděkovat osobně, protože si každého přání nesmírně vážím. Ale protože to nejde, tak vám napíšu to, co mi běží od rána hlavou a já se o to chci s vámi podělit.

Narodila jsem se nechtěně jako třetí dítě mámě, která už měla sedmileté a šestileté děti a moc na třetí neměla náladu. To mi sama říkala. Ale… a tady to začíná být zajímavé. I když jsem byla ne moc chtěná, přece jen jsem slyšela od okamžiku, kdy si pamatuju, věty o tom, že jsem šikovná, že co vezmu do rukou, to mi jde. Že mi jde všechno snadno a na všechno přijdu a udělám to co nejlépe. Často si pamatuju takovou krásnou mantru, kterou moje máma sem tam vyslovovala jen tak mezi řečí, ale tak, abych to slyšela:

„z naší Táničky něco bude…“

Nikdy jsem od ní naopak neslyšela, že se chovám jak blbec, kráva nebo debil… Nikdy jsem neslyšela, že jsem nemehlo nebo že ze mě nic nebude. Mohla jsem přestat jíst v okamžiku, kdy moje tělo řeklo dost. Nemusela jsem jíst jídla, která mi vyloženě nechutnala. Jasně, že na mě byla přísná a ta přísnost mi sem tam taky pěkně lezla na nervy – účinek její zodpovědnosti, kterou na mě vyžadovala, jsem ocenila až v silně dospělém věku.

Ale proč to píšu – dneska jsem si totiž uvědomila, že všechna ta krásná slova ocenění o tom, jak jsem úžasná a skvělá – možná vůbec nepatří mně, ale patří prostě mé mámě. Asi jsem si fakt dobře tam nahoře vybrala.

Možná je to i trochu jinak, protože moje mysl se mohla taky rozhodnout vše negativní odstranit a nezabývat se tím, co se mi nelíbilo… vše je možné. A taky je možné, že prostě mám skvělé geny, o čemž svědčí následující příběh.

Moje máma mě nedávno ve svých 92 a půl letech překvapila, když mi popisovala změnu jejího myšlení. Ano – v 92,5 letech to prostě jde.

Říkala mi, že nemohla usnout… že se každý den dlouho převalovala v posteli a honilo se jí hlavou tisíce věcí, se kterýma nebyla spokojená, které jí ublížily, nebo měla pocit, že ona je měla vyřešit lépe… prostě taková typická myšlenková sebetrýzeň. A pokračovala:

„A pak jsem si vzpomněla na ty knížky, které mi vozíš a jak tam máš podtržené ty věty a odstavce, které pro tebe byly důležité a já si vzpomněla, že jestli chci něco změnit, že musím začít vyjadřovat vděčnost. A tak jsem to změnila – začala jsem být vděčná za to, že jsi v pohodě, že bydlíš na krásné zrekonstruované faře, že máš radost ze své zahrady i ze svých dětí, vzpomněla jsem na vnoučata i pravnoučata, jak studují, jak se mají všichni rádi i s těma vašima všema pejskama… a já jsem do pěti minut spala. Od té doby to dělám každý den.“

Takže vám moc děkuji za vaše ocenění, za vaše krásná přání, jsem za ně opravdu nesmírně vděčná, za každé slovo, za každé srdíčko, každé mě pohladí po dušičce. A zároveň já osobně děkuji mé mámě, protože si myslím, že kdyby nebyla právě taková, jaká je a jaká byla zrovna ke mně, tak bych asi neuměla to, co umím.

A pokud se podíváte dneska na své děti, zkuste jim říct, že jim věříte, že z nich vyroste úžasný člověk, že jim to všechno jde a umí toho spoustu… že jsou šikovné a že jste rádi, že se vám takové dítě povedlo. Protože z nich určitě pak něco fakt bude.

Moje máma samozřejmě nemá fb a nepřečte si to. Ona ví, že jsem za ni ráda a nepíšu to v žádném případě jako ostentativní předvádění mého vztahu s ní. 

Jo… a svým klukům jsem taky sem tam řekla, že jsou nemehla… to víte… jsem jinak úplně normální…

Chci vám popřát do toho zvláštního roku 2022, o kterém mnozí z vás asi víte, že se očekává být zcela přelomový. Všichni víme, že toto fungování současné společnosti, či celé civilizace je nemocné, a to nemám na mysli tuhle prapodivnou pandemii, ale nemoc těch, kteří nás vedou.

Lidé jsou uvnitř, tam někde uprostřed hrudníku, kde snad sídlí naše vědomí – nesmírně nádherné a laskavé bytosti. Jen jsou zdevastovány okolím (i tím, co není vidět našim očím).

Proto vám přeju do tohoto roku, který právě začal – asi nejvíce trpělivosti, lásky k sobě i ke svým blízkým, uvědomování si obrovské vděčnosti za všechny dary, které v životě máme.

Aneb, jak správně pochopila moje za chvíli 93letá máma – vděčnost a láska jsou obrovské dary, které – pokud je umíme vyjadřovat a vyzařovat – vrací se nám několikanásobně do našich životů.

Za tři dny začínáme opět náš roční projekt TAJEMSTVÍ HARMONIE, do kterého vás z celého srdce zvu – přidejte se k naší úžasné smečce, ve které vám s námi bude opravdu dobře. Už teď je plná nádherných žen, bytostí s otevřeným srdcem, plných soucitu, lásky a vnitřní síly. A budeme rok pokračovat na tom, abychom se opět stávali všechny zase o kus lepším člověkem. Protože tohle je cílem evoluce, nadcházejícího vzestupu planety do vyšší dimenze.

A já jsem ráda, že vám umím být v tom nápomocna.

Nový rok bude prostě takový, jaký si ho my uděláme.