Rozhodla jsem se udělat zásadní změnu v mém soukromém životě.

Ahoj holky,

psát první den v září něco ve stylu: „tak nám skončily prázdniny“… 😎
Ne… fakt začnu jinak…

V mém životě se dějí změny až takové, že ani nemám pomyšlení pracovat… Rozhodla jsem se udělat zásadní změnu v mém soukromém životě (ne… vdávat se fakt nebudu… takovou změnu bych už nedala… 😀) a mám kolem toho spoustu dění a nějak nic jiného nestíhám.
Ale koncem září bude moje změna už za mnou a já se nesmírně těším zase na práci s vámi.

Mám v plánu nový projekt, který vás určitě bude bavit, protože bude o tom, co nás baví všechny – samozřejmě o oblečení.
A mám pro vás velkou novinku – na podzim bych ráda začala zcela novou školu, a to ŠKOLU MÓDNÍCH NÁVRHÁŘEK.

Ale než se oba projekty učešou a připraví na realizaci, tak bych vás ráda pozvala na můj WORKSHOP 27.-28.9.2025 v Praze, který je o tom, jak najít právě ten svůj pravý styl.

Někdy stačí jen poslouchat a dojde vám to… někdy vás trochu pošťouchnu tím pravým směrem v tom vašem hledání… a někdy si počkáte až na neděli, protože první den je povídací a vysvětlovací a druhý den vám já osobně pomůžu hledat to, co vy víte, ale pod tím nánosem vaší osobnosti to prostě zřetelně nevidíte.

Přiznám se, že mě pořád nesmírně baví to hledání vašeho pravého Já… když vás pozoruju, tak vidím a vnímám ty jemné nuance, jenž jsou vám tak přirozené, že ani nevnímáte, že ostatní právě tohle nemají. Čím déle vás sleduju – a věřte, že od desáté hodiny v sobotu, kdy workshop začíná – svou pozornost nepolevím ani na minutu.

Samotnou mě moje výdrž překvapuje, ale to pravé, co je ve vás – ta vaše jedinečná pravda – ta mi před očima běží jako nádherný film vašeho života. Ve většině případů vaši podstatu vidím. Stává se, že z třiceti žen, je jedna, někdy dvě – které se už jako děti rozhodly nevyčnívat a dělat rodičům radost za každou cenu. V těchto případech je nutná další práce s hledáním.

Ale když člověk opravdu chce, své PRAVÉ JÁ prostě najde.

Nedávno mi jedna účastnice workshopu poslala krásné psaní… vůbec tu pisatelku neznám a možná ji nezná ani ona – jen si to přečetla jako sdělení na Facebooku. A protože to bylo o OCTO CODES, tak mi to poslala.
A já vám to dneska přepošlu v celém tom znění, protože je to nesmírně milé. (Psaní si můžete přečíst níže.)

Takhle to prostě funguje.
Když umíme být sami sebou, tak to najdeme hned. 
Když jsme se trochu zasekly v tom životě a hledáme, kým jsme – tak přijde na workshop. Já vám pomůžu. ❤️

A posílám vzácnou fotku našeho týmu 😎 – víte proč vzácnou? Protože naše ležérka Ivča je pořád v pozadí a vy ji můžete většinou poznat jen z telefonu nebo z mailu. Ale protože jsme byly v Krkonoších (měly jsme tam týdenní školu Ambasadorek OC) na procházce, tak jsem toho rychle využila a zvěčnila jsem nás všechny tři dohromady. Veru Kostková bude samozřejmě taky se mnou na workshopu a její neskonale moudré oči vidí to, co vidí málokdo.

akže pokud se hledáte a chcete už jít životem ve své pravé podobě, přihlaste se, máme zatím volná místa.

Na WORKSHOP se přihlaste ZDE >>

A na nový projekt mi dejte ještě chvíli čas… jen co se mi to v tom mém soukromí trochu učeše a utřídí. Pak vám to samozřejmě všechno prozradím.

Přeji vám krásné babí léto.

A zde už to slibované psaní:

OCTO CODES Táni Havlíčkové a já
Byla jsem na dovolené v Chorvatsku. Celá ta dovolená byla neskutečně emočně transformační, hrabali jsme se v sobě, vyplavaly na povrch smutky, stíny, bolínka… ale to právě bylo moc dobře, všechno to spláchlo moříčko. Bylo tam docela dost AHA momentů a zvědomění si různých situací… proč,… k čemu… atd. Spousta momentů je nepřenosných a těžce privátních, ale rozdělím se s vámi o takové dvě situace – publikovatelné – které mě přinutily se ve finále zase usmívat na svět. Jednak proto, že mi opět Vesmír ukázal, že jsou věci mezi nebem a zemí, prostě takové malá kouzla…to bude ale až ten druhý příspěvek… a taky proto, že už jsem tak daleko, že se fakt poslouchám, a aniž bych věděla více, následuju vedení shora, intuici… a proto si jedu svou životní linku právě takovou, jakou jedu, protože vnímám, že ta je pro mě a moji duši ta nejlepší, včetně oblečení.

A tedy k tomu Octo codes: tak si tak sedíme skupinka žen různého věku na terase nad mořem, pivko, vínko, minerálka, ořechovka (každý něco, ne všechno dohromady) … byl krásný voňavý slaný večer a jedna z nás tam vytáhla Octo codes návrhářky Táni Havlíčkové.

Byla u ní přímo v kurzu. (Kdo neví, o co jde, vyguglete si). Udělala nám krátkou přednášku o osmi typech/stylech lidí/oblékání rozdělených podle této metody. Octo codes je ale nejen o stylu oblékání, ale také i o vlastnostech, touhách, prioritách, o talentech jednotlivců, o způsobech jednání, o tom jak jednotlivci nemáme stejné představy o životě a ani cíle. A často se to odráží na nás samotných na tom, co oblékáme, a také na tom, čím a kým se obklopujeme, kam chodíme do práce, jak bydlíme (myšleno zařízením bytu/domu)…

A pokud se najdeme v tom pro nás správném stylu, můžeme si pomoct právě tím oblečením, doplňky, aby se naše duše a osobnost povznesla ještě více, protože se cítí daleko volněji právě v tom nově nalezeném stylu než ve stylu oblečení, který jsme si nesli třeba z domu jako rodinný vzorec oblékání, dresscode do práce, nebo prostě se jen držíme našeho přesvědčení, že toto je poslední móda/trend, toto musím mít a nosit, protože jsem jinak out ve společnosti…

Já už něco o Octo codes zaslechla odjinud, ale moc jsem se v tom nehrabala. Vzala jsem to tenkrát jen jako informaci. Nicméně ten večer byl tak zvláštní, jak jsme se začaly určovat, co kdo jsme, a proč, co si myslíme samotné, že jsme a jestli to ostatní vidí jinak… a pak přes tento brainstorming jsem se začala smiřovat s rebelkou v mém těle. Jako ve finále o sobě jako o rebelce mluvím běžně, takže aniž bych to tušila, propsalo se mi to moje mluvení o sobě do mé duše? … Nebo že by to bylo jinak? Že by Janča hezky nacítila to, s jakým nastavením přišla na svět a jen to teď prezentuje do okolí??

No a když si pak mé dcery přečetly v knize vlastnosti matky jako rebelky… už nebylo z tohoto typu úniku …

Kolikrát jsem si říkala… a koupím si něco světlého, kytkovaného… kostýmek… Říkala jsem si, Janča, už bys sis (nejenom vzhledem k věku) měla najít nějaký distingovaný styl… obleču si v kabince kostým, hezký přírodní materiál… hledím na sebe, a říkám si, no jestli se chceš psychicky zabít, tak si kup to sako a úzkou sukňu a halenku s límečkem zapnutou až ke krku… převleču se do úzkých černých šatů skoro až na zem, košilkového střihu s velkým výstřihem, džisku, dám si černé boty na platformě, červený šál kolem krku, pověsím na krk pavouka, rozcuchám vlasy… a zhluboka vydechnu štěstím a úlevou… že nemusím do kostýmu či jiného dle mě sešněrovaného outfitu… a že to jsem já… rebelka narozená ve vodnáři…

Maminečka mi často říkávala… „zase přišla černá můra… nemůžeš si obléct něco světlého? Aspoň teď v létě?“ Ale já se jen smála, že ne nemohla … ale teď už bych pro ni měla odpověď: „ne nemohla, jednak si mě takovou porodila a jednak bych už to nebyla já“…