Jak se stát spisovatelkou?

Samozřejmě i já musím úplně na začátek napsat, že mě nikdy – nikdy – nikdy v mém životě nenapadlo, že zrovna já bych mohla psát knihy. A přece se tak stalo. A kdybych napsala jednu knihu… tak si řeknu – náhoda, jenže já vydávám druhou knihu a k dalším třem mám už tolik materiálu a taky nadšení, že už je jen otázkou času, kdy přijdou na řadu knihy další.

Když mi bylo asi sedm – žili jsme na malé vesnici, která měla necelých 170 čísel – tak k nám nějak zavítala cikánka, která nám věštila z ruky. Ne, že by moje máma byla zrovna ta, která by takové služby vyhledávala… nicméně já si prostě pamatuju, jak seděla u nás v kuchyni a věštila nám. Mně řekla, že mám udělat velkou kaňku na piják, který pak přeložila (pro mladé ročníky – v první třídě jsem evidentně ještě používala plnící pero a piják) a z toho obrázku, který se po přeložení toho pijáku zobrazil, mi věštila budoucnost. Moje máma si to už nepamatuje, ale já to mám v paměti dodnes, jako by se to stalo včera. Mně se totiž v tom pijáku objevil obrázek špičky plnícího pera. Ale naprosto dokonalá kopie. A ta cikánka řekla: „ty budeš spisovatelka“.

Jednou se mi taky povedla slohová práce asi ve třetí třídě, která začínala: Vesnice, v které bydlím je tak malá, že ji na mapě nenajdeš. Byl to fiktivní dopis – asi mé kamarádce do tehdejšího Sovětského Svazu… jak jinak. Nicméně paní učitelka přečetla můj sloh před celou třídou a řekla, že mám talent.

Pak plynulá léta v mém životě, já pracovala jako skriptka u filmu, pak jsem se stala módní návrhářkou a pak, když jsem už z té práce v hadrách totálně vyhořela a nevěděla kam dál, tak jsem si koupila knihu… kde autor neustále zdůrazňoval, jak se mám stát kreativním autorem a jak mám psát každý den. Dost mě tím štval, protože já se nechtěla stát kreativní spisovatelkou, ale lepší módní návrhářkou anebo kreativní výtvarnicí. Knihu jsem zklamaně odložila a úkoly, které mi každý den zmíněný autor dával, jsem samozřejmě nedělala. Proč taky.

No jo… furt něco píšu, ale kde je ta odpověď, jak se stát spisovatelkou?
Tak jo, už na to jdu.

Jedinou věc jsem se ve svém životě naučila, a to psát si deník. Jsem dost velký samorost a jako rebelka nemám potřebu se se svými emocemi a problémy někomu svěřovat. Zjistila jsem, že psát si deník je super. Tam si napíšu, na koho jsem namíchnutá, kdo mi udělal radost, co se mi povedlo a co ne. Pochválím se, odpustím si a vypíšu si tam negativní emoce. Ani nevím, kdy jsem poprvé napsala pár vět do sešitu, ale myslím, že to bylo tak ve čtrnácti.
Pak jsem měla děti a spoustu práce se sebou a s nimi a na deník nebylo času nazbyt. Až když bylo dětem tak osm, devět, jsem si začala psát své malé nespokojenosti a pocity. Nebylo to samozřejmě denně, tak jednou za měsíc, někdy častěji… a pak za několik let, kdy jsem už byla rozvedená a měla na sebe čas, jsem zjistila, že mě to neskutečně baví. Že tím, že si píšu, nemůžu napsat jen tak něco blbě, že to musí mít hlavu a patu… že to na sebe nějak musí navazovat a že to po sobě ráda čtu. Protože jsem si vlastně psala příběhy mého života.
Bavilo mě popisovat své emoce a čím více jsem si o nich psala, tím více jsem jim dokázala porozumět. Najednou jsem zjišťovala, že vypsat si své malé bolístky, nespravedlnosti osudu anebo jen obyčejný děj svého života – je nesmírně uvolňující a osvobozující. Když to vše bylo na papíru, tak už jsem to neměla uloženo v sobě.

Až po létech, když vedu semináře a učím své klientky vyznat se ve svých emocích, jsem si uvědomila, jak moc důležitá byla právě tato fáze mých častých zápisků. Pochopit, co se vlastně ve mě odehrává, je základ práce na svém osobním růstu.
Tenkrát jsem to nevěděla, ale evidentně mi to nesmírně pomohlo.

A mělo to ještě jeden nesmírně důležitý aspekt. Pokud si píšete deník, tak si automaticky zvyšujete slovní zásobu. Nelze používat pár slov, když si chcete popsat tu obrovskou dobrodružnou cestu vašeho života. Musíte hledat spojení, nová slova, která dosud do vašeho slovníku nepatřila, psát věty, které vás baví. Proč baví? No přece to léčivé a úžasné je na tom to, že si to třeba po třech, pěti letech po sobě přečtete. A najdete tam úžasně překvapivé souvislosti… a taky vidíte, jak moc jste se změnily. Jak moc jiné jste byly před pěti léty. Anebo taky zjistíte, že tenkrát jste považovaly za důležité něco, co je vám dneska totálně egal.

Prostě psát si deník je v každém případě jedna z nejdůležitějších věcí, když se chcete stát spisovatelkou.

Před několika lety jsem musela deník přestat psát. Mělo to jeden velmi nepoetický důvod. Už jsem psala natolik nečitelně, že jsem to po sobě nepřečetla. A to byl problém.
Naštěstí jsem si tenkrát koupila svůj první notebook a bylo vyhráno. Z deníku se najednou staly poznámky o mé práci a je to vlastně ta nejdůležitější část mé práce. Bez těchto každodenních poznámek, bych asi nebyla autorkou dvou úspěšných knih (o té druhé už taky nepochybuju 🙂 ).
Dneska je pro mě psaní bytostná každodenní potřeba. Miluju ten okamžik, kdy si udělám svou ranní kávu a můžu si sednout do pohodlné sedačky ke kamnům doma, nebo na terasu venku s notebookem na kolenou. V tu chvíli nemám vůbec nic na práci, jen sedět… zasnít se… a už cítím, jak se mé prsty pohybují po klávesnici.

Dnes tomu textu už nemůžu říkat deník, i když píšu denně. Dnes je to výzkum, analýzy, poznámky k odborným knihám, které čtu. Píšu si to, co mě zaujalo a taky to, co mi neustále dochází vzhledem k mé metodě OCTO CODES.
Každý den ji cizeluju a každý den mi přichází nové poznatky.

V roce 2010 – to jsem ještě neměla ani ntb, jen počítač, jsem se rozhodla, že se naučím psát všemi deseti (samozřejmě jsem neměla ty ambice stát se spisovatelkou, jen mě to prostě tak napadlo). Moje kamarádka, která byla o patnáct let mladší mě pozorovala, jak se u toho psaní vztekám, jak mi to nejde a jak se rozčiluju a říká: no tak na to bych se mohla vykašlat… v mém věku se tohle učit… mně stačí psát dvěma prsty a jsem spokojená. Ty jsi blázen a komplikuješ si zbytečně tvůj život….

A tak tenhle nadšený blázen, zaujatý nevědomými a vědomými procesy v naší emotivní výbavě, se nakonec naučil psát nejen všemi deseti a bez dívání, ale taky se stal spisovatelem.

Možná to bylo napsáno v mém osudu už v té první třídě a ten piják jen zobrazil můj osud. Možná to byly náhody, které šly kolem mě a já jich využila. Možná to byla nevědomá ctižádost a touha něco dokázat. Zatím jsem ve fázi, kdy nemám čas to zkoumat, protože důležitější jsou kapitoly do mých knih.

Kniha KLÍČ K RODINĚ aneb MANUÁL K DĚTSKÉ DUŠI je výsledkem mé celoživotní analýzy a zároveň touhy porozumět lidské duši. Celý život mě to nesmírně baví a celý život naše lidské vědomé i nevědomé reakce zkoumám. U sebe i u vás – mých kamarádů, přátel i klientů. Tato kniha je psána životem a je o životě. O vašich vztazích a vašich rodinách. A vašich dětech.
Přečtěte si, co o ní napsali ti, kteří ji už četli v elektronické podobě. Jediné, co si přeju je, aby vás tyto řádky přesvědčily, abyste jim věřili, že je opravdu dobré si moji druhou knihu přečíst.

U mé první knihy MÓDA A DUŠE aneb KLÍČ K SOBĚ jsme již tiskli další vydání, protože to první je vyprodáno.

Moje druhá kniha je zatím v tiskárně, ale bude připravená na křest, který bude v Lucerně 17. června. Je to krásné datum – roční výročí naší skvělé konference OCTO CODES FORUM ORBIS. Za rok nato, jsem si nadělila svou druhou knihu.
A moc se těším na vaše reakce.
A taky se těším, že přijdete na křest knihy.
O křtu si můžete přečíst tady >> a knihu KLÍČ K RODINĚ aneb MANUÁL K DĚTSKÉ DUŠI si můžete objednat tady >>.

Takže jaká je moje rada, pokud se chcete stát spisovatelkou?
Prostě pište. Pište cokoliv a pište kdekoliv. Pište třeba příběhy na facebook, pište maily vaší kamarádce, pište si deník, pište ručně, pište na tabletu, pište, co vás napadne. A ono se to časem nějak upraví a zrealizuje. Nemusíte hned vydávat knihu, úplně stačí, když uděláte radost samy sobě. A pak se uvidí. Na mých seminářích se setkávám s ženami, které se obávají napsat reakci pod můj status na fb, přitom mi chtějí jen napsat, že se jim líbí moje sladká zrzavá stafordka Tara… ale ony to tam nenapíšou, protože se stydí. Přestaňte se obávat a stydět a učte se nahlas a zřetelně psát své názory. A pomalu a jistě se z vás může stát spisovatelka.

A ta věštba staré cikánky mohla být klidně i o něčem naprosto jiném… ostatně plnícím perem bych nenapsala ani jednu stránku. Takže ti fakt nevím…

A jak vidíte, tak moje Tara nemá ráda, když pořád píšu… a ten vision board jsem si dělala na začátku roku 2015 – a v prosinci jsem vydala svou první knihu. Z které se stala opravdu sice ne kniha roku, ale určitě kniha nesmírně úspěšná a čtená. Takže děkuji za své vize, které jsem si udělala na svém vision boardu.