Uvědomuju si,
jak je důležité
najít to své místo…

Za chvíli bude půlnoc, to je doba, kdy se akorát tak chystám do pelíšku. Zastavila jsem se u okna a fascinovaně jsem z něj několik minut koukala a nemohla odtrhnout oči. Venku nádherně chumelí a všechno se zabalilo do krásného ticha a bíla. Je v tom něco tak nekonečně uklidňujícího, že se mi nechtělo ani zalézt pod peřinu, ale chtělo se mi koukat na přirozený děj moudré přírody.

Narodila jsem se na vesnici, kousek od Ostravy – tenkrát to ještě patřilo pod Opavu a vyrostla jsem na polosamotě u lesa. Všude bylo daleko, ale mně to ani nepřišlo, byli jsme všichni zvyklí jezdit do obchodu na kole a do města chodit na vzdálenou zastávku autobusu. Ovšem jen co jsem se osamostatnila, tak jsem si okamžitě pořídila byt v centru Ostravy, kde jsem žila téměř čtvrt století. Pak jsem se přestěhovala do centra Prahy… Pořád město, pořád centrum… byla jsem na to tak zvyklá… všude je kousek, potraviny za každým rohem, ostatně všechno, co člověk potřebuje má na dosah. Jen ta spousta lidí… pak ten nekonečný energetický hektický proud všeho… troubení, sanitky, houkání aut… ten nekončící ruch velkoměsta… Jak jsem ve svých dvaceti ráda a rychle vypadla z té nudné, klidné vesnice… tak mně najednou to město začalo šíleně vadit a já chtěla pryč od té příšerné energie… někam do klidu a ticha, uprostřed přírody…

Když jsem byla asi před třemi léty na nákupech s klientkami v New Yorku, chodily jsme týden nejen po obchodech, ale i po památkách v centru… neskutečně mě pobavil upřímný a od srdce spontánní povzdech naší průvodkyně – hvězdy Šárky: hmmm, tady bych fakt mohla bydlet…
Koukala jsem na ni velmi pozorně – ano, ona to myslela zcela vážně… jako hvězda potřebuje město, ten nekonečný ruch… spoustu lidí… spoustu akcí… hodně dobrých restaurací… potkávat se… No tedy… já už měla po třech dnech celého toho New Yorku plné kecky a těšila jsem se na kus zeleně… a to kdekoliv.. ono ani ten Central park moc odpočinkový není… vlastně jsem vám zapomněla říct, že parky nesnáším… nesnáším ty betonové chodníčky po kterých se musí chodit, a taky nesnáším lavičky…

Myslím si, že každý z nás patří na místo, kde je mu dobře. Nemusíme to mít všichni stejně, během našeho vývoje se ta potřeba mění. Třeba já jsem se asi pětadvacetkrát stěhovala… asi jsem trochu dobrodruh :). Tak jo… přiznám se – ne že by mě to zas tak moc bavilo… ale mám ráda v životě změny a přijímám nové věci tak, jak přichází, takže když přišla nová příležitost nebo nový projekt… mrkla jsem se na reality a našla jsem vždycky přesně to, co jsem v daný okamžik potřebovala. Pronajímat si bydlení je pružné a přináší člověku velkou svobodu v rozhodování. Prostě není upíchnutý na jedno místo. Mně to tak hodně dlouho vyhovovalo.
Až to na mě nakonec přece jen přišlo a já si řekla, že moje situace je natolik stabilní, že zřejmě nebudu chtít už žádnou velkou změnu a že to asi už vydržím nafurt na nějakém místě, které se mi bude líbit. A brzy jsem našla dům svých snů. Na místě, které mi asi hodně připomínalo místo mého dětství a dospívání… a neváhala jsem ani vteřinu. Vloni v létě jsem si ho našla a letos jsem se dva dny po Lucerně – tedy přesně na letní rovnodennost – stěhovala. Do částečně zrekonstruovaného bydlení, kde zdaleka není nic hotového…

Uvědomuju si, jak je důležité najít to své místo, kde je člověku dobře. Jak moc to souvisí s naší vnitřní spokojeností. A jak moc se necháváme vtahovat do představ jiných lidí typu:
• ale ty potřebuješ tohle, znám tě líp než ty…
• ale tam nevydržíš, jak budeš dojíždět do práce?
• tam není obchod, kde budeš prosímtě nakupovat?
Aneb jak říkala jedna moje velmi blízká duše: ty, taková hvězda společnosti a budeš bydlet na samotě u lesa?!? Jak dlouho tam vydržíš?

Necháváte se často zviklat? Jak může někdo vědět a vidět do vašich vizí, přání a tužeb? Ty jsou přece jen vaše a vy víte moc dobře, co potřebujete. Jak může vědět vaše maminka, tchýně nebo starší sestra – nedejbože sousedka nebo kolegyně v práci – co je vaše tajná touha. Od toho je přece tajná :). A věřte, že touhy se mají plnit.
Pokud je to totiž touha vašeho srdce, tak přesně ty dokáže Vesmír splnit. Neptejte se jak a kdy a za jakých okolností. Prostě si na svou touhu myslete, v srdci ji zahřívejte.. kolébejte se v duchu ve svých představách budoucí realitou a představujte si, že vaše touha je už zcela realizována.
A důvěřujte něčemu vyššímu, co neumíme popsat, že to prostě zařídí.
A věřte, že shora je vidět lépe… třeba dostanete výpověď z práce… ale jen proto, abyste si našli práci blíž vaší touze… nebo vám sousedka nad vámi vytopí kancelář… ale jen proto, že na vás někde čeká daleko krásnější, ta, na kterou si sem tam toužebně pomyslíte…

Vesmír a jeho práce je dokonalá. Vždy má pro nás připraveno to nejlepší, co je právě teď pro nás vhodné. Tak se s ním neperte a nechte ho, aby vám to zařídil.
Jen si v srdci nezapomeňte hýčkat vaši představu.

Když jsem své mamince volala, že jsem si pořídila starou bývalou faru – její první reakce byla: ty? faru? takový něznaboh??? 🙂 🙂 🙂

Překládat vám to nebudu… jen vám řeknu, že možná něznaboh jsem, ale v sílu nekonečného Vesmíru – toho Stvoření, které je vším – tak na tu opravdu věřím. A protože jsem si tohle místo opravdu upřímně z celého srdce přála, tak mi prostě přišlo. Sice mohlo přijít dříve… ale asi jsem svou touhu nevysílala tak silně (vlastně to vím naprosto přesně, protože jsem dlouho nemohla já sama sobě uvěřit, že vydržím na jednom místě, když jsem všude vydržela tak max rok a půl a už mě to táhlo zase jinam… ). Takže jsem fakt dostala to, co jsem si přála… respektive až tehdy, kdy jsem opravdu věděla, že tentokrát to bude už nafurt.

Přeji vám překrásné vánoce a nedělejte si moc velké plány. Slunovrat je chvíle rozjímání a kontemplace… jen buďte a nechte do svého srdce prostoupit vaše upřímné pocity. To, co již ve vašem životě nechcete, tak s láskou opusťte. A to, co si přejete si s velkou, upřímnou touhou do svého srdce vložte a hýčkejte si ji.

I já už mám svou představu a možná vás překvapí kam směřuju. Ale protože je to touha srdce a ta je zatím tajná…. tak vám ji prozradím až se bude blížit k realizaci. A já vím, že realizace bude. A už teď se na ni nesmírně těším…

Vaše Táňa Havlíčková