Předmluva z knihy "KLÍČ K RODINĚ aneb MANULÁL K DĚTSKÉ DUŠI"

Tyto řádky píšu úplně jako poslední z celé té obsáhlé knihy, i když vy je čtete jako první. Nebýt vás, vašich nekonečných dotazů a vašich příběhů, které jste mi posílali s přáním, abych vám pomohla aspoň na dálku rozklíčovat vaše děti, tak se do této knihy asi nepustím. Nebýt vašeho upřímného přání dát svým dětem do vínku to nejlepší, co pro ně můžete udělat, tak by tato kniha asi nespatřila světlo světa, protože mi bylo jasné, že pustit se do sepisování toho všeho bude vyžadovat moje maximální a dlouhodobé nasazení.

Vaše naléhání, abych napsala manuál, jak rozeznat styl vašich dětí, jsem tedy vyslyšela, ale i když jsem tuto knihu začala psát před dvěma lety, díky všem mým projektům na ni dlouho nebyl čas. Vloni jsem se přestěhovala na starou faru na šumavském venkově – a já, která od dvaceti žiju v centrech velkých měst, jsem najednou v lednu zjistila, že je tady na mé polosamotě ve čtyři odpoledne tma jako v pytli a já hledám náplň těch dlouhých večerů. A tak jsem si tu uvědomila, že když si sednu k rozehřátým krbovým kamnům, ve kterých praská dubové dřevo, je to ten úplně nejlepší čas na psaní. A tři měsíce jsem od těch krbových kamen v podstatě nevstala. Stačilo se podívat do hřejivého ohně a už mi běžely prsty po klávesnici a v hlavě se přehrávaly vaše příběhy. Často jsem si představila moji známou, kamarádku nebo kamaráda a viděla jsem vnitřním zrakem jejich typická gesta, úsměvy, chování, reakce… a ty jsem postupně všechny sepsala. V této knize je ukryto několik tisíc hodin mé pozorovatelské vášně. Miluju to koukání na lidi kolem sebe, miluju pozorovat své nejbližší přátele, jejich typické reakce, a poslouchat veselé historky z jejich rodin. A vím, že to už ohromná spousta z vás miluje stejně jako já. A možná se mnozí v této knize najdete, protože jste to byli vy, ta moje nádherná inspirace.

Metoda OCTO CODES je zázračná, a pokud se s ní seznámíte, vtáhne vás do své jednoduché jedinečnosti a vy pochopíte, proč se všichni chováme tak, jak se chováme.

Nesmírně si cením vašeho zájmu o další a podrobnější informace, protože čím více pochopíte jednotlivé typy osobnosti, tím laskavější a více respektující bude vaše výchova těch, na kterých vám záleží úplně nejvíce – vašich dětí.

Tato kniha v mé hlavě existovala už léta, ale její příběh se začal jednoho dne, kdy jsem pro televizní Proměny s Táňou Havlíčkovou dělala konzultaci jedné paní. Vedle ní seděl její přítel a trochu mi do toho kecal. Nemám ráda, když dělám konzultace s dalším členem rodiny, protože ten druhý má vždy tendenci do toho zasahovat, ale nějak jsem to zkusila přejít. Jenže on byl neodbytný. Začal si stěžovat na svého vyženěného syna – tedy na syna své přítelkyně – že je divný, že vůbec není chlap, protože neumí vzít v deseti letech už pořádně lopatu do ruky, a že je budižkničemu… „No jo,“ říkal, „ve škole se dobře učí, ale měl by se přece chovat jako chlap.“ Přítelkyně byla avantgarda, on byl typický romantik, takový ten dřevorubec, který rád a dobře pracuje rukama, a malý kluk byl i podle popisu své matky evidentně elegantní – ten, který rukama pracovat nikdy nebude, protože to není vůbec jeho talent. Usmála jsem se na romantika a řekla mu, že neuznává přirozený styl toho kluka, který je jiný, a že mu předvedu, co on vlastně po tom klukovi chce, jen tentokrát budu předělávat já jeho – dospěláka.

Zeptala jsem se ho: „Nosíš oblek?“ – „No, jeden mám ve skříni, v tom jsem se ženil,“ smál se od ucha k uchu… „Tak fajn. Takže podívej, já jsem módní stylistka. Vezmu si tě do parády. Půjdeme nejdříve k holiči, protože ty tvoje rozcuchané kudrliny musí dostat nějaký tvar, trochu to nagelujeme, dáme do patky… pořádně tě do hladka oholíme, naplácáme na obličej nějakou super voňavou vodu po holení. Ten vytahaný svetr hodíme do prvního odpadkového koše, ten už má svůj život odžitý, koupíme hezky nažehlenou košili a nějaký pořádný italský oblek – ty jsou krásně vyštíhlené – postavu máš super, takže ti bude mimořádně slušet, i když se v něm nebudeš moct dobře hýbat, prostě nezvedneš ruce, ten oblek není dělaný na to, aby ses držel tramvajové tyčky. A ještě pořádné lakýrky s koženou podrážkou – no, na ty si budeš muset trochu zvyknout, budou lehce klouzat, ale to dáš, k italskému obleku prostě musí být pořádné naleštěné boty.“

„Vidíš se???“

A pak mu říkám: „Ty chceš předělat malého bankéře na dřevorubce a já stejně tak chci předělat tebe dřevorubce na bankéře. Bereš to?“

Koukal na mě s vyděšeným výrazem, protože můj popis byl až magický a fascinující, že si sám sebe docela zřetelně dokázal představit a fakt se sám sebe dost vylekal. Chvíli mlčel a pak říká: „Aha.“ Pak zase chvíli mlčel a po chvíli říká: „Tak já jsem to pochopil.“

Viděla jsem na výrazu jeho tváře, že to myslí naprosto vážně. Věděla jsem, že mu to opravdu došlo. Jeho přítelkyně se na něho nevěřícně podívala se slovy: „Ale vždyť já ti to říkám pořád.“ A on se usmál a odpověděl: „Ale takhle, jak mi to vysvětlila Táňa, jsi mi to nikdy neřekla.“

A jeho přítelkyně mi ještě ten večer poslala esemesku: „Zase na mého kluka startoval, ale pak mu to došlo, usmál se a nechal toho. Děkuji.“

A já si tenkrát řekla, že když to pochopil tenhle dřevorubec, že to možná pochopí i jiní tátové a vůbec chlapi. Protože vím, že ženy pro své děti udělají cokoliv na světě, aby jim jejich cestu životem usnadnily. Ale ti chlapi mají pořád představu, že aby jejich děti byly v pořádku, tak by měly být stejné jako oni tátové. Jenže, pánové, tak to vůbec nefunguje. A doporučuju vám přečíst tuhle knihu opravdu až do konce. Vůbec by možná bylo fajn, kdybyste si ji četli v rodině místo koukání na ty negativní zprávy v televizi. Stejně se v nich lže a manipuluje a vás to dost rozčiluje. To spíše čtením této knihy po večerech můžete svou rodinu posunout o několik pater výše, do dimenze, ve které vám všem začne být až neuvěřitelně dobře.

Harmonii a soulad vaší rodiny máte ve svých rukou. A kódy k ní jsou ukryty v této knize.