Jako by se uzavřel kruh

Poslední únorový den. V pět ráno jsem startovala auto, protože jsem vezla syna na autobus směrem Praha a na teploměru bylo -19°. Po čtvrthodině se auto rozhodlo, že ho tedy odveze a nastartovalo. Cestou do Klatov jsem viděla nad obzorem velký kulatý měsíc a cestou zpátky se obloha začínala rozsvěcovat a připravovat na svítání.
Byl to vzácný okamžik mezi nocí a dnem, který často nezažívám, neb jsem typická sova a dlouho do noci bdím a taky ráno dlouho spím.
Nicméně jsem si zároveň uvědomovala, že je poslední únorový den a zítra už bude březen. Ten název už zní tak svěže a voní jarem… (i když čekám na druhou zásilku dřeva na topení, protože jsem na podzim neodhadla, že hořící kamna mě budou nabíjet neuvěřitelně krásnou hřejivou energii po celou tuhle dlouhou zimu na horách).

Cestou zpátky domů jsem v mysli hodnotila uplynulý měsíc. Měli jsme všichni obrovskou kupu práce, ale povedla se a já jsem se spokojeně usmívala a zároveň si uvědomovala, jak moc jsem vděčná za svůj skvělý a sehraný tým. A vzpomněla si na naší poslední poradu.

Protože jsme ze všech koutů naší republiky – Plzeň, Praha, Benešov, Brno, Vídeň, Vysočina a Šumava 🙂 – tak jsem nechala naši Martinku vybrat místo, které budeme mít všichni tak nějak v pohodě na dojezd. A ona našla Zbraslav, kde se fajn sjíždí z nájezdu kolem Prahy a všichni tam máme jednoduchou cestu. Brzy jsem dostala do mailu fotku hotelu, kde máme zarezervované místo jen pro nás a já při pohledu na tuhle fotku oživila paměť.

Ten hotel je mi nějaký povědomý… našla jsem si ho na mapě a ono fakt. Přesně na tomhle místě jsem bydlela rok v roce 2010, kdy jsem měla v centru Prahy butik a živila jsem se malými konfekčními sériemi a zakázkou. Nemám na tu dobu vůbec dobré vzpomínky.
Butik nefungoval, nájem v centru byl přehnaně vysoký, nestačila jsem prodávat, musela jsem propustit prodavačku a sama jsem každý den, včetně soboty stála v butiku, kde jsem měla zároveň stříhací stůl a připravovala tam nové modely. Cítila jsem se děsně. Unavená z toho, jak každý den musím vstávat a být tam přesně v deset a do šesti, nebo sedmi vydržet. Vyčerpaná z toho, že sice jednou, dvakrát za týden přišly zahraniční klientky, které byly nadšené a koupily si rovnou tři modely a chválily moji kreativitu až do nebes… když jinak tam bylo prázdno a smutno.
Až tak, že jsem byla nucená se rozhodnout, že to dál nejde a budu muset butik zavřít. Už mi nezbývalo ani na poslední výplatu švadlenkám a moje zoufalství by se dalo krájet.

Tak moc jsem tuhle profesi milovala a zároveň už nenáviděla, protože jsem už přestala vidět světýlko na konci tunelu. Prostě to nešlo.
Bylo to tak smutné, že mi dokonce vyhrožoval manžel švadlenky, že mi celý butik vystříká sprejema, pokud jí okamžitě nedám výplatu. Zavřela jsem to, sbalila si věci, půlku z toho rozdala a klíč od butiku vrátila majitelce.

A tenkrát se staly dvě kouzelné věci. První z nich mě potkala cestou v autobuse na Zbraslav. Najednou, v tom mém celém nešťastném zoufalství mi přišla do mysli věta: TO NENÍ TVOJE VINA. Co to říkáš? Jak to není moje vina? To chceš říct, že to, že se mi to nepovedlo, že to neumím, že jsem to měla dělat lépe, lépe organizovat, dělat lepší modely, obklopit se lepšíma lidma, být kreativnější, být zodpovědnější, být… prostě dokonalá, což já nejsem a asi nikdy nebudu – to není moje vina? A najednou jsem se v tom celém zoufalství, které mě obklopovalo jako neprůstřelná pevná hmota vnitřně rozesmála… Jasně, že to není moje vina – já přece jsem kreativní, zodpovědná, já miluju svou práci a umím ji, já chci pracovat, já…. ale to, co se děje kolem mě, jsou podmínky, které nepřejí tomu, co dělám a lidem mého typu.

Tahle věta mě tenkrát odpojila od minulosti, kterou jsem už nenáviděla a nechala jí tam, kde byla… pro mě přestala existovat. A hned první neděli nato, jsem si sedla na břeh Vltavy, koukala se na tu krásu všude kolem a najednou jsem si řekla: já už vím, čím se budu živit – budu stylová poradkyně.
A začala jsem okamžitě dělat první kroky. Rozhodla jsem se, že se odstěhuju zpátky na severní Moravu, budu chvíli bydlet u mámy, než se trochu zvencnu a začala balit.
Jen jednu nemilou věc jsem ještě musela vyřídit. Říct svému panu domácímu, že opouštím ten byt a že nemám už na poslední nájem a že hned, jak budu mít peníze, tak mu to pošlu. Nebylo to vůbec příjemné, ale on se na mě podíval, mávnul rukou a odevzdaně řekl: co si na vás vezmu…

A já se odstěhovala a pomalu začala rozjíždět svou novou smysluplnou práci.

A najednou se ocitnu znovu po osmi letech tam, odkud jsem odjela chudá jako kostelní myš, ba ještě navíc s dluhama, o kterých jsem jen věděla, že za ně nesmím mít pocity viny.

Dneska – po těch osmi letech, žijící v hojnosti, tak, jak mě ani ve snu nenapadlo, že by se mi to mohlo vůbec podařit. Mám úžasnou práci, úžasný tým, moje práce má hluboký smysl a dopad na tisíce žen, kterým moje metoda OCTO CODES boří zaběhané staré programy a ony v sobě objevují sebedůvěru a svobodu. Dokonce mám svůj dům – starou, kouzelnou faru na úžasném místě, kterou postupně rekonstruuju, chodím na procházky přes pastviny, na kterých se pasou uklidňující kravičky a ovečky… dlouho spím a pak si zatopím v kamnech, otevřu své jabko a píšu další knihu pro rodiče a děti, která pomůže dalším tisícům rodinám žít daleko smysluplnější vztahy….

Cestou na naši poradu jsem se stavila v bankomatu a vyzvedla si šest tisíc. Když jsem zaparkovala před hotelem, kde jsme měli poradu a zároveň před domem, kde jsem v tom roce 2010 bydlela, vzala jsem obálku, napsala omluvný dopis a poděkování a vložila tam těch šest tisíc.
Ani jsem si po těch letech nepamatovala, jak se můj pan domácí jmenoval. Před domem skládali nějací dva muži židle, které nosili ze sklepa, tak jsem se jich zeptala na majitele. Ano, to je to jméno, které musím napsat na přední stranu obálky.  A s neuvěřitelně krásným pocitem, který se nedá ani popsat, jsem hodila zalepenou obálku do té schránky.

Jako by se uzavřel kruh.

Moje kroky mě vedou neustále dál. Ale zároveň je fajn, vnímat tyhle „náhody“, které náhodami nejsou. To jen milosrdný Vesmír mě vede, abych mohla jít dál. Podařilo se mi zaplatit všechny své dluhy a tenhle byl jedním z těch, na které jsem nesměla zapomenout.

Musím jít přiložit do kamen, protože praskání hořícího dřeva ve mě vyvolává pocit bezpečí a jistoty. Že moje kroky jsou vedeny nějakou vyšší silou, se kterou se už dávno nehádám a kterou vnímám jako ukazatel mé další cesty. Děkuji za tyhle lekce.

Přeji vám překrásný den s přáním sluníčka v duši, když ještě není na obloze.

vaše Táňa